Habitudo duorum hominum

Pandora. Mnoho lidí z různých dob by si pod tímto názvem představilo vždy něco jiného, ať už nějaké povídačky spojené s „Pandořinou skřínkou“, oblíbené filmy, nebo snad dokonce i něčí jméno. Proč taky ne, lidstvo bylo vždy známo svou nevyzpytatelností. Málokoho by však napadlo, že tento název jednou ponese jeden z kontinentů země. Dobře, poslední z kontinentů, který se nám “ještě“ nepodařilo zničit. „Pokud se poučíš z minulosti, budeš připraven na budoucnost.“ Tuhle větu muselo během několika set století pronést tolik vědců i prostých lidí, ale k čemu to, když nikdo doopravdy neposlouchal. Na co vykřikovat, že války, kde se každá ze znepřátelených stran hrdě vychloubá, jakou další z ničivých sil vymyslela, jsou zcela zbytečné a nenávist plodí jen další a další své nástupce. Proč neustále upozorňovat na hrozbu zaniknutí jednoho národa nebo neustále se zvětšující vliv radikálně smýšlejících zemí. I kdybyste volali do vesmíru, nikdo vám nebude věnovat pozornost do doby, než přijde pohroma. To už je pozdě.

Rok 4 235 lunárního kalendáře řídícího se podle Venušiny soustavy uspořádání času a prostoru. Planeta Země, zdevastovaná. Podíl lidí na tomto neštěstí - 100%. Od poslední opravdové války uběhlo 15 let, ale byla takových rozměrů, že se živě vryje do paměti i těm, co se právě narodili nebo ještě narodí. Po velmi okázale přehlídce válečného arzenálu znepřátelených zemí se už tak závistivé lidstvo z části potrestalo samo. Všechny kontinenty ztratily alespoň část svého území a v konečné fázi svou srážkou napodobily původní superkontinent Rodinii. Severní část tolik opěvované Ameriky se nyní nachází na místě bývalé Velké Británie, jejíž území zmizelo někde pod hladinami rozbouřených vod. Austrálie je připojena na kousky zbylé Severní Itálie. Nynější části bývalého Norska se kdysi říkalo Island. Prostor ničeho, který dával lidem alespoň malé uspokojení z toho, že je od těch druhých přeci jen něco dělí, je pryč. Na Pandoře neexistuje pojem „stát“, dnes jsou jen distrikty. Nachází se zde celkem 47 distriktů, pro které platí na chlup stejná pravidla, avšak život v každém z nich se něčím odlišuje. Hlavním distriktem a zároveň městem se stal Pandora Distict. Když už vás múza nepolíbí při vymýšlení jména pro celý kontinent, nemůžete čekat, že se zplodí normální název alespoň pro hlavní město. Stejně se pro většinu distriktů používají přezdívky.

Celý systém nás, co zůstávají na planetě Zemi, by se cizinci mohl zdát malinko složitý, ale jakmile se do tohohle systému narodíte, nedá vám to zase tak zabrat. Největší zkouškou ve vašem životě je zde úspěšné dokončení studia. Všech 47 distriktů podléhá zákonu o SD 5. Laicky, obyvatelé Země jsou rozřazeni do 5 tříd v takzvaném Systému Důležitosti, proto právě SD 5. Abych to zkrátil a zároveň ujasnil… Abyste se měli v životě dobře, musíte se učit. Vzdělávací systém má zde na Pandoře 7 stupňů rozdělených nejprve podle toho, jak jste na tom s inteligencí, fyzickou zdatností, postřehy a předpoklady, později si už trochu vybíráte sami podle toho, co byste rádi dělali. Každý stupeň trvá různě dlouhou dobu. Pokud se během studování zhoršíte, v přechodném školním roce vás přeřadí do horší skupiny a tato nekonečně se opakující testování trvají od vašich 7 let do 25. Pokud budete systémem nakonec zařazeni do nejhorších skupin, vzdělání pro vás končí v 16 letech a po zbytek života si budete vydělávat manuální prací takového charakteru, který by vás kolikrát mohl stát i život. Podle SD 5 budete zkrátka nepotřební pro rozšiřování inteligence Pandory a nekvalifikovaní pro plnění požadavků zajišťujících správný chod kontinentu a jeho distriktů. Většina obyvatel tento systém vzdělání moc nechápe a kompenzuje tuto černou díru ve znalostech tím, že se snaží mít dobré výsledky, nebo se smíří s osudem.

Mé jméno je Cecil Rønsberg, je mi 17 let a studuji 5. stupeň vzdělávacího systému, konkrétně zdravotnictví, které stačí na to, abych se udržel ve střední vrstvě obyvatel. Žiji se svou matkou v rodinném domě v poměrně normální a klidné oblasti 1. distriktu, čili hlavního města Pandory.
Otec prošel všemi 7 stupni vzdělání v oboru „obrana“ a padl při bránění dnes už neexistující Velké Británie jako většina jeho pomocníků. Já si jej tolik nepamatuji, byly mi 2 roky, když zemřel, ale i když o něm matka mluví vždy dobře, za svých 17 let jsem z ní svými velmi mazanými technikami vyšťoural věci, které mi kolikrát daly důvod spíše děkovat, že s námi už není. I když žijeme pouze ve dvou, nemůžu říct, že by nám něco chybělo. Výhody 1. distriktu jsou v tom, že je tu vše, co potřebujete, nemusíte si nic nechávat dovážet, nebo se přemisťovat do distriktu na druhém konci Pandory. Kromě aut, která dnes už nemají zastaralé věci, jako byly pneumatiky, a svůj pohyb neomezují na obyčejné silnice, je každý distrikt hlídán složkami obrany státu. Strážci pořádku specializovaní na hlídání distriktů nemají nařízení o robotizaci povinné, ale najdou se tací, kteří jsou kyborgy z více než jen pouhé poloviny. Není to až taková změna oproti původnímu tělu. Stále máte své vědomí, akorát jste rychlejší, silnější a odolnější. Pro někoho splněný sen, ale pokud nemáte dostatek finančních prostředků, váš sen se může rychle změnit v noční můru. Mně osobně je myšlenka na robotizaci proti srsti. Přijde mi nelidské zbavovat se jednoho z posledního odkazu lidstva a nahrazovat dokonce sami sebe robotickými součástkami. Možná i proto jsem se rozhodl pro medicínu s vidinou zachraňovat a pomáhat udržet lidstvo při životě i přes fakt, že se v této době učíme opravovat androidy, kteří by mohli být zraněni při možných nepokojích, ke kterým zde od války došlo snad pouze dvakrát. V takových chvílích své okolí moc dobře nevnímám. Není to tak, že by mě učení nebavilo, to zase není pravda a úmyslné neplnění povinností mi za vyhazov ze školy nestojí. Jediné, po čem toužím, je pracování se skutečnými lidmi, kterých bych se mohl zeptat, jestli je něco bolí a dostat normální odpověď místo: „Trochu, mohl byste mi našroubovat novou?“, ale na to si ještě nějaký ten rok počkám. I když už nemám šanci stát se doktorem, pořád musím vědět, jak zacházet s těmi, kteří statečně chrání naše města a prokazovat tak Pandoře svou užitečnost ….

Nemusel jsem čekat na zvonění, protože jsem moc dobře věděl, že i kdybych čekal, nedočkal bych se. V celé části budovy probíhají rekonstrukce a dnešek je tím pádem jedním z těch pár dní, kdy studenti musí spoléhat na své mozky, nebo budíky, aby na hodinu přišli včas. Pohodlně jsem se usadil do své lavice a spustil holografický monitor s výsledky své minulé práce. Při srovnávání výsledků studentů 2. ročníku 5. stupně jsem si nevedl tak zle, jak jsem původně čekal, ale jakmile se jednou rozhodnete, že dobrovolně přecházíte z doktorského studia na medicínu s nejvyšší možnou dosaženou pozicí “zdravotní asistent“ a podobně, můžete být klidně první ze všech tříd, ale nepřehlédnutelný náznak vysokého zklamání v profesorských očích se vás bude držet po celou dobu vašeho studia. Na to už jsem si ale pomalu zvykl. Jen co se třída zaplnila a před katedrou se objevila tabule s dnešní náplní práce, opět jsem zalitoval, že nepatřím k té hrstce bláznů, kterým je jejich budoucnost ukradená. Náš profesor připomínající staršího klauna z cirkusu, kterému se za celý život nepodařilo rozesmát jediného člověka z důvodu, že prostě nechtěl, měl až přehnanou zálibu v probírání součástek androidů a jejich zpětnému skládání. Doktoři sice operují, tuto úlohu jim nikdo nebere, ale jinak všechny ostatní starosti přebíráme my “obyčejný personál“. Zadržujíc hluboký povzdech jsem se zadíval na část robotické ruky před sebou a zkoušel rovnou odhadnout, co s tímhle kusem šrotu budeme dělat.

„Všichni byste před sebou měli mít robotickou ruku.“ začal učitel s velmi užitečnou informací. „Dnešní zadání se bude mírně podobat tomu ze čtvrtka a tudíž….“
„Rozebrat ji, najít kde je chyba a obhájit změnu obvodů…“ dořekl jsem za něj napodobujíc jeho zřejmě britský přízvuk tak, aby mě náhodou neuslyšel, protože zrovna s ním by si nechtěl začít nikdo ze školy. Byl jsem rád, že si zde učitelé nenechávají nic líbit, ale pokud máte profesora jako my, co vždy přichází do třídy s tím, že budeme probírat novou fascinující látku, a nakonec skončíme u na chlup stejného úkolu jako minulý týden, musíte uznat, že alespoň malá svoboda projevu by byla vítaná. V těchto hodinách však bylo lépe být zticha a držet krok a v mém případě to platilo dvojnásobně.
„…rozebrat ji, najít kde je chyba a obhájit změnu obvodů!!“ dokončil větu, kterou si za dobu jeho rádoby napínavého protahování polovina světa domyslela. Celý zbytek hodiny zkoušel jednoho žáka za druhým a dělal, jako bychom tuto věc dělali snad poprvé, i když výtvory několika mých spolužáků by tomu taky odpovídaly. Já si ke svému štěstí vyslechl  kladný verdikt a ještě malý kousavý dodatek jako trest za to, že jsem si dovolil přejít do méněcenného stupně, což už jsem bral spíše jako tradici před skončením hodiny, vypnul všechny systémy a už už jen čekal, až zazní povel k opuštění učebny. Dnes byla středa, nejkratší den v mém rozvrhu, a po hodině anatomie už se vše ostatní zdálo jako klidný čajový dýchánek.

Pořád trochu skleslý z neustálého čekání na ošetřování opravdových lidí jsem se vrátil domů. Mikinu jsem pověsil na věšák barvou připomínající čerstvě slité stříbro, sezul si boty a šel se podívat, jestli je někdo doma. Matku jsem našel v obývacím pokoji u televize, kde právě běžely hlavní zprávy. Posledních pár týdnů se neustále mluvilo o vzpourách v oblastech distriktu 47 a 44, čili o místech, kam byli posíláni nepřizpůsobiví občané. Byl jsem si jist, že tyto problémy jsou na Zemi dnes a denně a do zpráv to dávají jen proto, aby bylo nějaké pozdvižení, a aby se lidem připomnělo, jak dobře se tady v bezpečných zónách máme. V celém domě jsem však takto uvažoval jen já.
„Sylšíš, mami?“ promluvil jsem na ni trochu otráveným tónem, aby si myslela, že mě zase neposlouchala. Jedině takhle bylo možné udržet její pozornost na delší chvíli a nechat ji zapomenout na žvásty médií.
„Co, co?“ nadskočila a prudce se otočila do strany, aby věděla, kdo to na ni mluví. Byla opravdu mimo a to více než kdykoliv předtím u sledování zpráv. „Už jsi doma, zlato? Povídej mi, jak dnes bylo. Už vám konečně slíbili návštěvu nemocnice? Povídej.“ láskyplně se na mě usmála, ale i tak jsem si všiml, jak koutkem oka mžourá po dalších titulcích ve zprávách.
„Mami….“ začal jsem zlehka, aby si nemyslela, že jsem něco provedl, „proč se mě na to ptáš, když mým odpovědím stejně nebudeš věnovat pozornost. Myslíš si, že nevidím, jak pošilháváš po obrazovce? Co je to tentokrát, že se na mě nevydržíš dívat ani 2 minuty?“
Nechtěl jsem, aby měla výčitky svědomí, že zanedbává své jediné dítě, jak se někdy podle jejího výrazu zdálo, ale dnes mé napůl hrané zklamání nezabralo ani ze čtvrtiny. Byla tady, ale její mozek zřejmě někde u ovladače. „Řekni mi, co tam je….“ Zopakoval jsem a donutil tak matku k povzdechu.
„Před týdnem to byl distrikt 47 a 44…. Dnes říkali, že už pronikli do 45 a 46. Nechápu, jak jim to vůbec můžou dovolit… Takoví lidé nepřemýšlejí jako civilizovaní tvorové. Právě takoví nám zničili naši krásnou planetu a my teď živoříme na jejím zbytku a ostatní na základnách roztroušených po vesmíru…“, vypravila ze sebe a s dalším rozechvělým povzdechem se zadívala na obrazovku. Bylo mi jí líto. Vždycky byla citlivá a brala si všechno moc k srdci. Ztratila milovaného muže, který si její lásku ani nezasloužil, v podobné vzpouře jako jsme právě sledovali v televizi. Bylo jasné, že se její bolestivé vzpomínky opět z části probudily. Bohužel jsem ale nepřišel na způsob, jak ji ujistit, že se k nám nedostanou. I kdyby prošli přes těch ostatních 42 distriktů, není možné, aby se jim povedlo dobýt i ten náš.  Na tuto mou teorii mi však matka vždy odpověděla: „Zajíc uskočí, ale liška oběhne.“ Osobně jsem logiku téhle věty nikdy zcela nepochopil. Každý by si v tom našel své vysvětlení, ale i když jsem se na pravý význam těchto slov ptal nejméně milionkrát, máma se vždy jen pousmála a pokrčila rameny. Jedna z mála věcí, které mě dokázaly mírně naštvat.

„Určitě to nic nebude, mami. Pošlou tam obranné složky a vše se nejpozději za pár dní urovná, uvidíš. Co zmůže člověk proti androidovi?“ usmál jsem se, jak nejpřesvědčivěji jsem dokázal a chytil ji za ruku. „Dáš si se mnou kávu? Poslední dobou se vždy jen míjíme, když jdeš do práce, nebo já do školy.“
„Nepiješ kávu, Cecile… Co to má znamenat? To mě chceš opravdu dostat od televize tak moc?“ podivila se, ale i tak vstala a nechala se odtáhnout do kuchyně, jejíž přestavbu pořád slibuje a kde nic tu nic.
„Máš mě přečteného jako knihu!“ zasmál jsem se. „A kdo říká, že bych si nemohl dát kakao a předstírat, že je to káva, hm?“ stoupl jsem si ke kuchyňské lince, abych matce naznačil, že všechnu práci udělám za ni, a během čekání na dokončené nápoje se na ni otočil, abych viděl, jak se tváří. Na rtech jí hrál opět ten dívčí úsměv zdobený ďolíčky, na které zřejmě kdysi ulovila tátu. Nikomu bych nenalhával, že být v mém věku a hlavně z jiné rodiny, nedělalo by mi problém s ní chodit. Nikdo by jí stejně jejích 38 let nehádal ani s tolerancí dalších 5 let. Bezstarostná a hlavně spokojená žena, které se v hlavě množí nesmysly. Dobře, to možná znělo divně, ale jinak její teorie o invazi popsat neumím. Její slabé kývnutí hlavou dalo mému plánu s kakaem zelenou a po tiché plynulé melodii značící dokončení obou nápojů jsem se konečně mohl přesunout ke stolu a znova se pokusit o normální konverzaci mezi matkou a synem.
„Tak mi tedy pověz o svém dni, slibuji, že už budu svého syna poslouchat.“ pronesla dříve, než jsem se vůbec nadechl. „Co tedy s tou nemocnicí, navrhl jsi to alespoň?“
„Ne, je to asi zbytečné.“ povzdechl jsem si a zadíval se do hrnku s kakaem. „Moc dobře víš, že zrovna s tímhle profesorem nehne ani vesmírná základna… Už nevím, jak bych tomu mohl pomoct. Ostatní třídy začínají pracovat s lidmi, aby později mohli přejít k androidům, ale my jako jediní bereme věci obráceně. Nebaví mě to neustálé čekání… Vždyť na opravování robotů se vyučují i specialisté a opraváři, nevidím důvod, proč s nimi v tomhle zacházet jako s lidmi, když se své lidské schránky doslova vzdali.“
Matka si položila svou dlaň na tu mou a v jejích očích se na vteřinku mihlo něco šibalského.
„Co kdybych ti zařídila nějakou praxi mimo školu? Byl bys v nemocnici a mohl tak něco odkoukat, co ty na to?“ Tahle věta malinko oživila mou umírající naději a možná i napověděla, co máma dělá ve volném čase. Podezřívavě jsem si ji prohlédl a hned na to se poušklíbl.
„Nenabídl ti to náhodou ten doktor, co se k tobě tak hrozně má, coo?“ schválně jsem poslední slovo malinko prodloužil. „Už minule se mi zdálo, že by udělal cokoliv, co by ti viděl na očích.“
„Ty s tím nepřestaneš??!“ plácla mě po ruce, i když se pořád usmívala. Tohle moje rýpání ji hrozně štvalo, ale svým výrazem mi zároveň vždy dávala za pravdu, že něco malého by tam mohlo existovat.
„Tvoje nebohá maminka se může strhat, jen aby ti našla něco bokem a splnila ti tak tvoje přání, a ty se mi zase budeš posmívat, dítě jedno nevděčné….“
„Dělám si jen legraci, jako bys mě neznala. Jsem rád, že ti chce pomoct. Tenhle dům by možná nějakého dalšího chlapa potřeboval. Nikdy nevíš, kde mě potom můžou dát. Ale to nejdůležitější… nemůžu mít z toho nějaký problém, když tam budu načerno? Nejsem si úplně jistý, jestli by mi to při nějaké kontrole prošlo.…“ Dříve bych odpověděl bez zaváhání, ale teď z mně naprosto neznámého důvodu jsem váhal. Už jsem slyšel o několika případech, kde našli studenty tam, kde neměli povolení, a nedopadli zrovna nejlépe. Ovšem až tak přesné informace o charakteru jejich bokovek nemám.

Než mě máma ujistila, že je ve všem o krok přede mnou, opět mi svým chováním naznačila, že i kdybych se na hlavu stavěl, toho muže ve mně neuvidí.  Na svůj věk jsem byl celkem malý, to přiznávám, možná i trochu pohublý…. Dobře, nevypadal jsem jako někdo, koho by si holka vybrala za účelem být s nějakým svalnatým bodyguardem, který by ráno dělal kliky a během toho si připravoval snídani, ale jako rodič by mě snad mohla nějak povzbudit. Nikdy jsem k životu nepotřeboval lži, ale občasné plácnutí klidně sebemenší hlouposti, která by mi přidala na sebevědomí, by taky nikoho nestálo život. Už jsme dál nic moc neprobrali. Padlo pár vtípků na účet toho druhého, drbů i informací, co se domácnosti týče, a víc už nic. Dříve nebyl problém vymýšlet, o čem vést dlouhé konverzace, jen těhle pár posledních měsíců se zdálo, že čím více jsem se snažil, tím větší byl neúspěch. Bylo hodně faktorů, na které bych tuhle krizi mohl svézt, ale co já vím, jestli by to bylo oprávněně. Nejraději bych napochodoval do nemocnice a na kolenou toho doktora odprosil, aby mou mámu někde vzal, nebo jí alespoň koupil jablko v bufetu. Cokoliv, jen aby klidně i jeden náš společný den byl takový jako dřív, plný pohody a bez jakýchkoliv starostí.
Přesunul jsem se tedy do svého pokoje, zóny nekonečného klidu a ve zkouškových obdobích také nekonečného chaosu a stresu, sedl si za počítač a aktivoval hologramové čidlo. Neměl jsem jediný důvod ten stroj zapínat, ani jsem nevěděl, co na něm chci dělat, ale ven se mi nechtělo a než znova poslouchat o nepokojích v nižších distriktech, raději bych se prošel do elektrárny a odpálil se sám. Alespoň jsem si mohl zkontrolovat, jestli mi nepřišlo zadání školních projektů, výsledky testů nebo obyčejná zpráva od přátel. Možná právě přátelé byli mou odpovědí na odreagování se. Naposledy jsme spolu někde byli před 4 měsíci a to je dlouhá doba. Než abych se otravoval s psaním do osobní pošty, aktivoval jsem svůj ID náramek a několika svým přátelům poslal hlasový vzkaz s návrhem na nějakou akci. Pár jich odpovědělo skoro okamžitě a vesměs kladně, a tak už zbývalo jen vymyslet co, kde, kdy a v jak pořádném stylu, protože kdybych to nechal na nich, určitě by mě tajně zatáhli do nějakého klubu a při mém štěstí smolného skřítka by mě odhalili už po pár minutách, ale zase…. ne, tohle mi za to nestojí, už minule jsem měl docela nahnáno…. ale přesto….