Habitudo duorum hominum

Už celá staletí pozoruji ty ubohé, zoufalé a beznadějně zatracené stvoření, co se kdysi dávno začali nazývat lidmi. Jak pošetilí, prohnaní a krutí někdy dokážou být, skoro jako by byli jedni z nás. Jejich rostoucí nenávist vůči druhým mi dopřává neustále větší uspokojení, když cítím, jak z nich utíká život,
ale stejně mě stále pronásleduje otázka, za jak dlouho se sami stanou těmi, před kterými se ukrývají v kostelích a zdobí svá obydlí hloupými křížky a svěcenou vodou. Brzy na ně sami nebudou moct sáhnout a tehdy přijde opravdová svoboda ve vybírání si svých obětí, ať už čistě pro zábavu, nebo rychlou smrt.
Právě ve chvílích jako je tato, kdy ležím na studené zemi vypadajíc na pokraji svých sil, abych jim dopřál alespoň nějakou radost, než je z toho jejich pohádkového poblouznění zase probudím, mám tu šanci poznávat, v jakých praktikách se zlepšili, případně s čím novým přišli, což sem tam stojí i za jakousi drobnou pozornost. Správně, opravdu jen ležím. Já, jeden z nejnebezpečnějších démonů, jak mi bylo toto zobecnění přiděleno, zubožený a připravovaný o čest i hrdost, kterou jsem budoval od prvního dne své existence. Neschopný se pohnout, natož se vrátit do stínů, kam patřím, se zmůžu jen na polehávání v téhle páchnoucí trávě, s rukama i nohama probodnutýma stříbrnými krucifixy znova a znova obnovujícími má zranění. Nikdo se ke mně ale nepřiblíží, nemají na to odvahu. Ztěžka jsem zvedl hlavu, abych se podíval na zbytek toho póvlu líbajícího papežův prsten, jen co se ten dědek objeví ve dveřích, spočítal, kolik se jich stáhlo a naštvaně zamručel na jednoho z těch drzounů, co si dovolil udělat pár kroků směrem ke mně. Možná můžu být ochromený, čelit kruté bolesti kvůli svatým cetkám a být tak vydán zcela napospas osudu, ale v žádném případě na sebe nenechám sáhnout. Nemůžu tak skončit. MNĚ je určen mnohem ušlechtilejší způsob, jak odsud odejít a rozhodně to nebude rukou člověka.

„Stále nemáš dost, pekelné monstrum? Řekni své jméno, ať tě téhle potupy můžu zbavit a poslat tě
za tvým stvořitelem!“


Z tónu tlustého mužíčka se mi chtělo vyprsknout smíchy. Myslet si, že prozradím své jméno jen tak za hubičku, by si mohl myslet jen opravdový šílenec. Ušklíbl jsem se na něj, abych mu dal najevo, že jsme teprve začali, tak proč hned toto příjemné setkání ukončovat, a odplivnul si. Posbírali svou rozprášenou odvahu celkem rychle, z toho plyne, že mě budou brát jako někoho z nižších démonů. Kdyby alespoň tušili, s kým mají tu čest, určitě by mluvili jiným tónem, i když…. V dnešní době se v lidech už nevyznám tak, jako kdysi. Kdysi byli více čitelní, lezení do jejich mysli se nemuselo využívat tak často, bylo spíše pro pobavení a nahnání strachu, že víme něco, o čem se nikdo jiný neměl dozvědět.


„Nebudu to opakovat! Řekni nám své jméno, jinak to půjde tou delší cestou. Chceš snad, abychom si tady všichni sedli a předčítali ti různá jména, dokud sebou při jednom neškubneš, Satane?!“


Tentokrát jsem se už neudržel. Na chvíli jsem se přestal soustředit na své probodnuté končetiny a od srdce se rozesmál. Všem přítomným zbledla tvář alespoň o dva odstíny, to mi na příjemném pocitu ještě přidalo.


„Satane?“ pronesl jsem na úvod dost pobaveně, aby po mém pětiminutovém záchvatu smíchu nezapomněli, o čem jsme se to na začátku vlastně bavili. „Zkusils to, člověče, to musím uznat, ale myslíš si, že by se mnou bylo tak málo legrace, abych byl tak jednoduchá hádanka? Myslíš si, že ten, jehož jméno jsi právě pronesl bez známky sebemenšího respektu, se jen tak prochází a nechává žít své věznitele tak dlouho jako já? Věř mi, knězi, nebo za co se to považuješ, tak štědrý jako já…. není nikdo.“


Zavrčel jsem s drzým úšklebkem na tváři. Nebylo těžké se mu dostat do hlavy a trochu si pohrát s jeho myslí. Rozkošné, když se otec strachuje o svou nevlastní dceru, i když je v práci a dokonce, když jeho prací je nevzdávající se mýtus, kterého nevěřící znají jen z obrázků na internetu a ponižujících filmů. Hrůza v jeho očích se ještě rozrostla ve chvíli, kdy ve své mysli uslyšel můj hlas. Vždy to mělo stejný scénář. Najít to, čeho se jedinec nejvíce bojí, a potom to zkoušet ze všech stran, dokud se dotyčný nepodvolí. Nejsem podřadné hodnosti, abych se musel doopravdy snažit ovládnout jeho tělo, ale připadalo mi to jako dobrý skutek nechat ho, aby si myslel, že mi může alespoň trochu vzdorovat.
„Tak Elena. Krásné to jméno ještě krásnější dívky. Pro těhotnou ženu není nic horšího, než se probudit uprostřed noci v kaluži vlastní krve a cítit, jak se ten čerstvý živůtek uvnitř ní rozpouští. Věr mi, človíčku,“houkl jsem po tlusťochovi v hábitu hravým tónem a uchechtl se, „viděl jsem to už milionkrát a pohled se mi nikdy neomrzel, naopak.“ poslední slovo jsem téměř zašeptal. Samozřejmě, že mě okřikl, jako každý, kdo měl po mém zastrašování ještě sílu mluvit. Bolest a strach byly nakonec hlavní věci, které udržovaly mou chuť existovat na tomto světě na uspokojivé hladině. Mučil jsem lidi klidně i několik let a bránil jim se zabít, jen abych sledoval, jak psychicky trpí a prosí mě o život. Dokonce když jsem těm pár vyvoleným prozradil své jméno, byly už tak zničení, že mě sice oslovili jménem, ale jenom proto, aby mě slušně poprosili o rychlý konec. Právě tenhle pohled jsem chtěl dnes vidět. A ne jen u tlouštíka právě vzpomínajícího na dětství své nebohé dcerky, jejíž dítě společně s její budoucností se povaluje v mých neposedných rukách.


Pohlédl jsem na nebe svou barvou připomínající ten nejhlubší sklep, ze kterého nikdo neuslyší křik zubožené oběti, která by položila život za jediný pokus o útěk na svobodu. Bylo mi ale jasné, že takhle to nevydrží věčně a v těchto dnech svítá velmi rychle. Člověk se nenaděje a z černočerné tmy se nebe změní do červena a jen o pár dalších minut se začne zbarvovat do blankytně modrých odstínů. Světlo by mi nevadilo, což o to, ale tma je přeci jen nakloněna na mou stranu o něco málo více. Nabídl jsem pro to hlavnímu knězi dohodu, kterou ve své hlavě slyšel jen on sám. Pokud mě pustí, nechám naživu jeho dceru, nenarozenou vnučku, o jejímž pohlaví neměli zatím ani tušení, i život zbytku rodiny, a pokud se mi už nikdy neopováží zkřížit cestu, nechám je být navždy. Každý druhý by po téhle nabídce chmátl, ale já stejně v koutku duše doufal, že hrdost zvítězí nad rozumem a trapné sliby se odsunou na vedlejší kolej. Šlo vidět, jak se mu od přemýšlení zapařuje hlava. Pořád dokola si opakoval, co je správné z pohledu otce a co z pohledu kněze, až jsem mezery mezi větami nestíhal rozeznávat.


„Jak bys jim…. mohl něco udělat, když nejsi schopen pohybu a zmůžeš se jen na jedovaté syčení kolem sebe. Na to ti nenaletím, démone…. mé rodiny se nedotkneš, i kdyby to byla vůle Boží!!“
„Vždy doufám v ten váš trucovitý ksicht plný opovržení a falešné sebedůvěry, kdy hledáte jakékoliv indicie pro potvrzení si vlastní výhody nad situací. Věř mi ale, že dnes nejsi vítězem ty, jak tomu ve tvém životě zřejmě bylo často.“


Po dokončení věty jsem upřel svůj pohled na jednoho mladíka, krčícího se za všemi ostatními a rychleji, než by se lusklo prsty, jsem získal nadvládu nad jeho tělem. Vůbec neměl silnou vůli, ani sebou neškubnul, když se jeho nohy rozešly mým směrem a stejně plynule, jako se rozešel, tak se i zastavil jen pár centimetrů od pentagramu kolem mě. Zbytečně se na chudáka křičelo, aby se vrátil na pozici, neslyšel. Jeho jsem neměl důvod trápit, i když bych mohl. Teď mě zajímala jen jediná přítomná duše. Mladík se na můj povel otočil ke svým už bývalým spolupracovníkům, vytáhl si z pouzdra u nohy dýku a jediným hladkým tahem si rozřízl hrdlo od jednoho boku k druhému. Opět už nebylo koho ovládat. Zděšené vzdechy prolétly malou mýtinkou rychlostí světla a mládencova krev se přelila přes kraj pentagramu. Olízl jsem rudou tekutinu života ze země a zlomyslně se rozchechtal, každému bylo jasné, že jsem jim tímto divadélkem zodpověděl na všechny dosud nevyřčené otázky.


„Povím to naposledy. A tentokrát už opravdu naposledy.“ odkašlal jsem si v půlce věty, jelikož mi hlas ze všeho toho smíchu malinko chraptěl. „Okamžitě ze mě stáhni ty zasrané krucifixy, nebo nebudeš muset ani hádat, kam ti je narvu, až se postavím na nohy za pomocí vlastní síly…. A rozhodně se nemusíš bát, že na ně budu napichovat jen tebe.“ poslal jsem mu do hlavy další výjev jeho dcery skroucené na posteli prosíc, aby jí pomohl od neodeznívající bolesti.
„Ne….“ ozval se rozechvělý hlas neoblomného muže, jenž jen těžko zakrýval slzy ve svých očích.


Byl si vědom, že pokud svůj úkol nesplní tak, jak má, postarám se, aby toho ještě dlouho litoval. Pozoroval jsem, jak obchází tělo mrtvého chlapce, vytahuje něco zpod svého kabátu a už jsem jen cítil, jak se do mých zad zabodává další ostrý hrot krucifixu. Bolestně jsem zaskučel a praštil čelem do země. Mé už tak zesláblé tělo těžce snášelo přišpendlení k zemi a tenhle další ozdobný kolík jen zmnohonásobil mé utrpení. Začala se ve mně vařit krev. Opět jsem se cítil jako zvěř v kleci, která čeká na svůj nešťastný osud a její bolest je okolí jen pro smích a kousavé poznámky. Začala mi třeštit hlava a můj zrak se na chvíli rozostřil. Ještě nebyl konec. Schválně mě bodl tam, kam bodl, protože kdyby se rozhodl přímo do srdce, sice bych nezemřel, ale rozdíl mého současného stavu s tím, co by přišel, by byl markantních rozměrů. Už jsem nemohl čekat, nebylo na co, nebo na koho. Položil jsem hlavu do zbytku krve vrývající se do hlíny, jako by se chtěla schovat před tím, co přijde, a zavřel oči. Hloupé chvástání se, že mám díky knězovu tahu hned o většinu drzých poznámek méně, jsem ignoroval. Nejlépe se směje ten, kdo se směje naposledy.  A můj smích byl vždy slyšet ještě několik dní potom.


Zhluboka jsem se nadechl a nechal své smysly zaměřit všechny kněze v mé blízkosti. Musel jsem počítat s tím, že číslo, do kterého jsem tehdy napočítal, bude teď o jeden život menší vzhledem k mé malé demonstraci, ale podařilo se mi zachytit všechny. Poznal jsem na sobě, že můj stav se horší víc, než jsem čekal, dokonce jsem ani nevnímal slova tlustého kněze stále stojícího nade mnou. Slyšel jsem, že něco říká, jen jsem se nemohl soustředit na slova i ostatní přihlížející zároveň. Postupně jsem se každému dostal do hlavy přes slabá místa v jejich svědomí a rozpohyboval je jako figuríny bažící pouze po plnění mých rozkazů. Abych měl méně práce a nemrhal svou už tak nízkou energií, donutil jsem jich pár k sebevraždě a tu čtvrtku přeživších poslal na hlavního kněze připravujícího se zabodnout poslední ze sady cestovních krucifixů patentovaných snad samotným Františkem. Se zavřenýma očima jsem poslouchal dění okolo a až tupá rána něčeho těžkého, co spadlo vedle mě, a několik kapek krve mířících přímo na mé rameno, mě donutily znova zvednout hlavu. Kolem nás byla už jen kupa bezvládných těl. Zbyli jsme jen už my tři. Já, jeden z knězů nižšího stupně a drzý tlouštík, jemuž kněz před minutou probodl hrudník skrz na skrz.


„Nestůj tam jak idiot… pusť ho a vytáhni ze mě ty blbosti!“ zavrčel jsem podrážděně, jelikož bolest hlavy neustále sílila. Tlouštík dopadl jen kousek ode mě a se stále vytřeštěnýma očima mě ve svých posledních chvílích probodával pohledem. S každým vytáhnutým krucifixem jsem se cítil o něco lépe, a jakmile ze mě moje loutka vytáhla poslední svatou cetku, postavil jsem se a ulehčil pohublému knězi trápení. Stejně by se sebou a svým svědomím určitě nechtěl žít, proč ztrácet čas a vyptávat se jej na to, když odpověď stejně znám….


Protáhl jsem se a zadíval se na své krvácející rány, které pořád trochu váhaly, jestli se zacelit teď, nebo až v příštím miléniu. Olízl jsem svou krev z obou dlaní a stále lehce omámený vykročil do ubývající tmy, abych si mohl odpočinout. Každý krok byl jako pohyb proti neustupující zdi a každý dopad mé nohy na zem způsoboval mé hlavě bolesti připomínající zarážení jehel do mozku. Kdybych byl tušil, že mě obyčejný člověk takhle zřídí, nedopřál bych mu tak rychlou smrt…. Nemusí se ale bát, připíšu mu to mezi jeho dluhy. Dědice přeci má, i když to není jeho vlastní dítě, a z té dívenky mám pocit, že bude své dluhy brát velmi vážně. Už jen samotná myšlenka na tu zábavu mi vracela škodolibou, z části melancholickou náladu, ale teď na to nebyl čas. Kvůli vlastní blbosti a zahrávání si s vlastními hranicemi jsem byl v naprosto žalostném stavu a potřeboval odsud zmizet. Musel jsem ale po svých, jelikož přemístit se by mě stálo až moc úsilí a v konečné fázi by se ani nemuselo povést. Poodešel jsem od místa připomínajícího jatka asi o kilometr, který jsem mohl jít minimálně 3 hodiny, posadil se pod strom a za dnešní den jsem podruhé vzhlédl k obloze. Už barvou nestrašila jako tajemný sklep malé děti, spíše svým oranžovým nádechem lákala k udržení pozornosti, dokud se slunce nevydá na svou celodenní pouť. Chtěl jsem se nechat přemluvit a vydržet, dokud neuvidím první paprsky, zatímco bych vymýšlel, jak se odsud dostat pryč, ale tělo mi ztěžklo, jako kdyby si na mě někdo odložil svůj náklad kamení. Opřel jsem svou hlavu o kůru stromu a přivřel oči. Nesměl jsem usnout, nebyl čas na tyhle lidské hlouposti, nebyl čas na nic, jen na únik do láskyplné náruče stínů, kde bych se mohl zregenerovat a připravit na pomstu za mou potupu, i když o ní neměl kdo vyprávět. Znova jsem si v hlavě zopakoval, že se musím zvednout, a hned potom jsem se okřikl ještě rázněji, ale nebylo mi pomoci. S povzdechem jsem uvolnil všechny napnuté svaly v mém těle a nechal stíny, aby alespoň zahalily mou mysl a odnesli mé vědomí daleko od těla.


„Já neprohrávám….“