Habitudo duorum hominum

Tokio je prý krásné. Čisté ulice, vychovaní lidé, úhledné budovy, velké školy a až nezdravá míra štěstí a spokojenosti. Jo, možná to tak bylo do doby, než jsme sem s mámou přijeli, a já svými názory trochu zamíchal statistikami.
Jmenuji se Harada Tomeo. Je mi 16 a půl let, ale je lepší to zaokrouhlovat nahoru, takže 17 let. Doposud jsem žil v Ósace společně se svou matkou, která je na mě od mých 6 let sama. Otec prý zemřel při autonehodě, ale z mně nevysvětlitelného důvodu se mi to nikdy nezdálo jako věrohodný příběh. Náš dům nebyl zrovna jedním z největších, ale nežilo se nám špatně. Celkově by se dalo říct, že jsme byli šťastní a nebylo proč si zoufat. Nebyl by to ale pořádný život, kdyby se měl mít člověk pořád jen dobře, čímž narážím na další krizi, která postihla naši rodinu.
Před měsícem potkala má matka nějakého chlapa, který se mi jen tak mimochodem nelíbí, a zamilovala se do něj. Klasika. Chlápek jako ze škatulky, který neřekne jediné hrubé slovo a každým svým gestem naznačuje, jak by chtěl mámu po svém boku až do smrti. Ať už to jen hraje, nebo to myslí smrtelně vážně, pořád nesmaže fakt, že jsem byl kvůli němu nucen opustit svůj domov i přátele a jako vrchol toho všeho se teď mačkám v davu před nepříjemně oranžovou budovou, které tu nikdo neřekne jinak než škola. Nervózní z neustálého narážení do lidí a naopak jsem se vmísil blíž ke skupince, jejíž členové měli stejně zmatené výrazy jako já, z čehož jsem usoudil, že na tom nebudu úplně nejhůř a nováčků bude více, než jsem očekával.
„Ahoj.'' zkusil jsem navázat kontakt s neznámou osobou a doufal, že mě nepošle do háje. Nikdy jsem nebyl ten typ, co se hned k někomu nacpe a vnutí se mu do přízně, většinou jsem si vystačil jen s malým počtem lidí kolem a hlavně ve většině případů to byli právě oni, kdo se přišli seznámit. Pokud za mnou někdo přijde, nemám problém navázat konverzaci, ale když je situace taková, že mám udělat první krok já, raději mizím, než abych se ztrapnil svou pofiderní schopností podělat i obyčejné představení se.
„No ahooooj! První člověk, co tu mluví!'' zareagoval můj pokusný objekt č. 1 s nevídanou dávkou energie, jako by se mu sem snad i chtělo, i když na to rozhodně nevypadal. „Jmenuju se Koji a ty?''
„Tomeo….'' zamumlal jsem zpátky plně soustředěný na otevírající se hlavní dveře budovy.
Celkové přivítání nového masa proběhlo celkem dobře. Každý ročník má tři třídy: A, B, C. Do A jdou ti největší šprti a do C tím pádem ti s největšími mezerami ve vzdělání. Já jsem byl zařazen do třídy B. Zlatý střed, jak se říká. Nešlo mluvit o nějakém skvělém výkonu, ale alespoň nejsem s těmi největšími paky a můžu se poplácat po rameni, že si vedení myslí, že v té hlavě přeci jen něco mám.
Jediným aktuálním problémem teď bylo hledání kabinetu profesora biologie, který by měl být mým třídním. Naše stěhování sem proběhlo na poslední chvíli, a jelikož jsem se stal oficiálním žákem této školy teprve včera, bylo mi řečeno, že se musím jít ohlásit, nebo něco takového. Divný systém, většinou se stačilo potkat ve třídě, stejně bychom tam oba dříve či později došli, ale už mě napadla možnost, že tady cizinci skládají nějaký trapný rituál, jen aby se bylo čemu zasmát. NO JISTĚ, Harada Tomeo musí být vždycky ten, co to schytá ze všech nejvíce a ještě se dokáže ztratit hned první den v jediném křídle celé budovy. Nešlo si nevšimnout, že kolem mě procházelo stále víc a víc lidí z minimálně třetího ročníku, takže nepřipadalo v úvahu se k nim přibližovat víc, než to bylo nutné. Z toho, co jsem vyrozuměl, má škola pět pater, z toho poslední je vyhrazeno pouze pro kabinety učitelů, kanceláře zástupců a ředitelnu.
S celkem hlasitým povzdechem plným znechucení jsem se dal do lezení do dalšího patra. Tělocvik jsem nikdy neměl rád a tohle byla další kapka do mé číše nabručenosti.
„KONEČNĚ!'' po odporných 5 minutách jsem tu! Teď si ještě vzpomenout na jméno profesora, protože mi někde mezi třetím a čtvrtým patrem začaly odumírat mozkové buňky z vyčerpání. „Ká…. Ká....'' zopakoval jsem několikrát za sebou, jako by mi to mělo pomoct si vzpomenout naprosto si neuvědomujíc, že mě někdo může slyšet a brát mě jako jednoho pacienta místního blázince na výletě. „Okamura Yuki!!'' bouchnu pěstí do otevřené dlaně své druhé ruky. Pořád jsem v kondici a netrvalo to zase tak dlouho!
„Ano?'' přerušil mé skromné slavnosti něčí hlas těsně za mými zády.
„P-pardon, já….“ okamžitě jsem se otočil a omluvně se pouklonil. Další trapas do sbírky.
„Ty budeš ten speciální student, který se připojí k mé třídě, že?'' řekl učitel milým tónem a úsměvem na tváři. Kdo by se taky takovému paku nesmál, že? Divný, že nejsem v Céčku…. I to speciální už něčím zavánělo.
„Ano, jsem Harada Tomeo.'' znovu jsem se uklonil.
„Výborně. Do zvonění zbývají tři minuty, počkej tady na mě, alespoň mi pomůžeš s věcmi.'' prohodil už spíše ve spěchu odemykajíc svůj kabinet, ze kterého se na celou chodbu vytlačila sladká vůně květin, jejichž název jsem už určitě někde slyšel a s čistým svědomím zase zapomněl.
„Dobře.'' řekl jsem spíš už jen pro sebe a dál rozdýchával trauma ze schodů.
Zvonění na téhle škole bylo mnohem příjemnější než na školách v Ósace, i když to nebyl nějak zvlášť silný důvod, aby se mi zvedla nálada stále stepující na bodě mrazu. Z kabinetů začali vycházet všichni učitelé, kteří měli své třídy zřejmě blíž než jiní…. no, všichni…. všichni kromě toho jediného, který mě zajímal.

Třída 1B byla ve třetím patře a podle nástěnky, nebo alespoň kousku, který jsem přes ty plakáty lidského těla viděl, bylo jasné, že hlavní vliv na takové věci mají ve třídě spíše dívky.
„No táák! Úsměv!'' zazubil se na mě Okamura-sensei (pzn.a. učitel Okamura mi přijde takové…. meh, pls), což ve mně vzbudilo zajímavý pocit.
Po celou dobu, co učitel urovnával další várku plakátů u tabule, koukal jsem se do země a doufal, že už si budu moct sednout na nějaké nevýrazné místo a HLAVNĚ se nebudu muset představovat.
„Tak se nám trochu představ, než to dodělám, abychom zbytečně nečekali.'' ozval se učitel s plakátem na hlavě.
„Dobře….'' dodal jsem velice nespokojeně a vzal si raději standardně bílou křídu, se kterou jsem začal čmárat své jméno.
Po nekonečně dlouhých šesti minutách mletí o sobě jsem byl odměněn pobídnutím, abych se posadil.
Měl jsem 3 možnosti:
1) sednout si dopředu, hned naproti učitelského stolu,
2) sednout si do prostřední lavice blízko okna,
3) sednout si dozadu vedle dvou kluků, kteří v hodinách pravděpodobně nebudou vědět, o co go.
Dopředu jsem si sednout nechtěl, protože by vedle mě seděl maxi tlouštík, který se na mě už teď díval, jako bych mu vzal poslední kus buchty.
K oknu jsem si taky nechtěl sednout, protože o přestávce bych musel proběhnout celou třídou a kdo ví, co, nebo spíše kdo by mě mohl zastavit.
Dozadu se mi taky zrovna dvakrát nechtělo, ale myšlenka na možnost používání taháků nakonec zvítězila.
Teprve cestou ke svému místu jsem se začal rozkoukávat po třídě. Nebyla zase tak špatná. Kromě stropu byly všechny zdi světle oranžové barvy, což ladilo s dřevěným nábytkem a celkovou výzdobou, lavice vypadaly, jako by je přivezli pár dní před začátkem školního roku, a květiny na okenních parapetech vzbuzovaly atmosféru domova.
„Možná to tu bude fajn.'' řekl jsem velmi potichu a sedl si do lavice. Moji pár sekundovou radost však zkazil velmi originální zvuk z prdícího polštářku pod mým zadkem, který okamžitě strhl pozornost všech mých spolužáků na mě. „Beru zpět….'' zavrčel jsem a vyndal tu blbost na stůl.
„Matsuuro a Nakeshi! Tohle všechno se započítává do vašeho hodnocení v posudcích žáka!'' spustil učitel bez jediné známky po úsměvu, protože všichni automaticky přestali mít zájem o jeho výklad.
„Jasně, jasně….'' zachrochtal hnědovlasý kluk svíjející se v záchvatu smíchu. Ten druhý s čistě černými trochu rozcuchanými vlasy se už tolik nesmál, spíš si mě dost nevhodně prohlížel.
„No to už by stačilo. Je mi jasné, že pánové vám zcela změnili zájem o děj téhle hodiny, takže poslední čtyři minuty máte volno. Jenom si zapište do sešitů, že zítra je opakovací test, který bude zahrnovat učivo od 7. října, ať můžeme příští týden začít rozmnožování. Harady se to netýká, aby měl čas na aklimatizaci v nové škole, ale informuj se od ostatních ohledně zápisků, abys mohl co nejdříve najet na stejný režim. Nashledanou.'' ukončil Okamura-sensei první dnešní hodinu a se službou na tento týden tvořenou dvěma blonďatými dívkami vyšel ze třídy.
Rozmnožování, jo? Úžasný, podle reakce některých mých nových spolužáků na toto téma bych řekl, že by tady měla být spíše 1D. Jelikož ten černovlasý kluk neměl očividně v plánu změnit cíl svého pohledu, vstal jsem a zamířil ke dveřím. Cestou ze třídy mě ještě stihl jeden zrzek žduchnout na lavici již zmiňovaného tlouštíka, kterému jsem díky gravitaci rozsedl svačinu, takže byl ten pravý čas využít mé hubenosti a vyklouznout ze třídy co nejdál od té bláznivé party magorů.
„Co se to děje s lidmi v Tokiu?? Jeden je úchyl, druhý vypadá, jako by sežral stádo krav a ještě by si rád dal, třetí nosí do školy prdící polštářky a čtvrtý na mě dokonce teď hází míč!'' ihned jsem se pozastavil nad svou ufňukanou větou. MOMENT…. MÍČ!!?? Zopakoval jsem si v duchu a v rekordní rychlosti se skrčil.