Nový domov I.
Po dalších 4 hodinách auto s cuknutím zastavilo.
"Jsme na místě.." prohodil otec zírajíc na závoru nápravného zařízení a čekajíc, kdy už se konečně otevře. Opatrně jsem vykoukl z okna. Cítil jsem, jak mi buší srdce z té trochy zvědavosti, ale hlavně ze strachu, co uvidím. Nečekal jsem žádný luxus, konec konců patřím teď na seznam spodiny společnosti, ale pohled na realitu mi sebral chuť do života ještě víc. Závora se se skřípáním vznesla vzhůru, ochranný plot se automaticky odsunul a my vjeli dovnitř. Na parkovišti stálo jen jedno auto, které vypadalo, že patří někomu z učitelského sboru a hlavně, že se už nějaký čas nepoužilo, čemuž napovídal rozpadající se blatník a podivně vybočené zadní levé kolo. Otec zaparkoval na prvním volném místě, vypnul motor a bez řečí vystoupil z auta. Matka, stejně jako já, ještě nějakou chvíli seděla uvnitř v bezpečí našeho Volva. Když otec otevřel kufr, vytáhl mou tašku a s velkou snahou jej hlučně zabouchl, až jsme s matkou oba poskočili, byli jsme nuceni vylézt ven.
"Přestaň tu laskavě hrát divadlo a padej." odsekl otec, když viděl, že se nemám k žádnému pohybu.
"Ty přestaň, Henry! I přes ta nesmyslná obvinění je to pořád tvůj syn, tak se kroť!" zastala se mě matka jako vždy. Tohle jsem na ní zbožňoval ze všeho nejvíce. Díky svému dobrému srdci uvažovala logicky a nenechala si vnutit něčí názor, pokud o tom nebyla na 100% přesvědčena. Pomalu jsem zvedl hlavu a srdce se mi stáhlo jako při prvním pohledu. Očima jsem přejížděl po tmavých budovách. Každá budova vypadala jako ta předchozí. Všechno bylo bez života - ponuré, smutné, depresivní. Otočil jsem se k rodičům se zoufalým pohledem v očích. Tady přeci nepatřím! Otec byl ke mně otočen zády a prohlížel si, jak na autě vypadá nový lak, takže jsem soustředil jakoukoli poslední naději na matku. Přešla ke mně a objala mě. "Bude to dobré, Gille. S tatínkem dokážeme, že jsi hodný kluk a nic jsi neprovedl.." chtěla pokračovat, ale oba jsme poznali, že kdyby mluvila dál, tak by se rozbrečela. Pevně jsem ji objal a přikývl. Nechtělo se mi ji pouštět, ale když už i na mě to objetí trvalo moc dlouho, pokusil jsem se od ní odtáhnout, ale maminka mě objala ještě pevněji a vzlykla. Kousl jsem se do spodního rtu, abych nezačal brečet taky. Trhalo mi srdce ji takhle vidět. Sklopil jsem hlavu a nechal se dál drtit v jejím objetí. Po chvíli jsem ucítil něčí ruku na svém rameni. Smutně jsem vzhlédl a snad poprvé od začátku téhle události pohlédl svému otci do očí. Čekal jsem znechucený pohled plný zklamání z toho, jakou špínu celých 16 let živil, ostatně jako vždycky, ale místo toho jsem spatřil náznak smutku a lítosti. On a litovat mě? Trochu blbý vtip na rozloučenou, ne? Když už jsem tíhu našeho očního kontaktu nevydržel, otočil jsem se zpět k matce, opatrně ji chytil za ramena a odtáhl od sebe.
"Určitě se ti to povede, mami." usmál jsem se na ni a tím oslovením jí přivolal další várku slz. Otec ji pohladil po hlavě a poslal do auta. Po zaklapnutí dveří ke mně přešel a položil mi ruku na levé rameno. Nijak jsem nereagoval, pořád jsem skenoval škvíry v betonu pode mnou.
"Víš.. no, chtěl jsem ti-"
"Popřát hodně štěstí?" vyklouzlo ze mě trochu sarkasticky.
"Tak nějak.." připustil a v jeho hlase bylo slyšet, že mi byl vděčný za dokončení jeho věty.
"Tak... děkuji." kývnul jsem hlavou a natáhl ruku ke své tašce, když v tom mě z ničeho nic objal. Překvapeně jsem zamrkal a koukl na něj. Díval se kdesi za mě. I přes jeho tvrzení, že jsem jenom nějaký chladnokrevný vrah, pyroman a kdo ví, co ještě, bylo vidět, že rodičovský instinkt ho přeci jen trochu obměkčil. Opatrně jsem jej objal a těch pár vteřin využil k zapamatování si téhle chvíle. Už by se nemusela opakovat.
"Měli bychom jet... Cesta domů je celkem dlouhá." přerušil po chvíli tu krásnou chvíli, odtáhl se ode mě, naposledy mě poplácal po rameni a rozešel se k autu. Stál jsem tam jako solný sloup a koukal se na ten obraz před sebou, jako by se mě to vůbec netýkalo. Motor nastartoval a naleštěné Volvo se rozjelo k šedé závoře, která poslušně čekala na signál, aby se se zvukem starého nespokojeného důchodce opět zvedla. Těsně před tím, než auto vyjelo z komplexu, jsem stihl, zaregistrovat matčino mávání na rozloučenou.
Ještě nějakou dobu jsem tam stál a naivně čekal, že se pro mě rodiče vrátí se slovy: 'Vymyslíme jiný způsob... lepší.', ale nic takového se nestalo. S hlubokým povzdechem jsem si přehodil svou tašku přes rameno, div že mě nestáhla k sobě na zem, a pomalu se začal šourat k hlavní budově.
"Já.. ehm... já jsem-"
"Gillbert Price?" skočila mi do řeči svým hrubým znuděným hlasem.
"A-ano, jak jste-"
"Seš jedinej, kdo se někde courá.Tobě neřekli, v kolik tu máš být, sakra?! Určitě nemám nic jiného na práci, než tu sedět a čumět do zdi, dokud se mladý pán neuráčí přijít! vyprskla na mě tak rychle, jako by si to nacvičovala celý týden.
"Omlouvám se..." stále silně zaražený jsem omluvně sklopil hlavu a v mysli si ji zapsal do kolonky Nemají mě zrovna v lásce.
"No budiž.... stejně bych asi tvrdla v knihovně, takže to vyšlo na stejno.." zabrblala si pod vousy a hodila přede mne lesklý klíček se štítkem, na kterém bylo černou nekvalitní fixou napsáno číslo 21. Sklonil jsem se pro něj a zadíval se na ženu. Zřejmě jsem působil opravdu bezradně, jelikož žena dala oči v sloup a nespokojeně mlaskla.
"Proboha, každým rokem jste natvrdlejší a natvrdlejší," povzdechla si, "pokoj je ve druhém patře, to znamená, že půjdeš po schodech a vejdeš do haly, kde je na zdi velká 2." neodpustila si kousavou poznámku a tón, jako by mluvila s duševně chorým. Zamračil jsem se, protože jsem odjakživa nesnášel, když se někdo snažil dělat ze mě idiota.
"Nejsem blbej, označení pater snad poznám i bez vašich cenných rad." dal jsem si záležet, abych se alespoň trochu strefil do jejího slovníku, a aby poslední slovo znělo co nejvíce ironicky, což naděje na den, že my dva budeme přátelé, nenávratně pohřbilo.
"Však za několik týdnů uvidíme, jestli ti tahle.... kuráž vydrží. Teď padej a přestaň tu překážet." odsekla a naťukala něco do starého počítače na pokraji zhroucení. Otočil jsem se čelem ke schodišti a vydal se k němu. Jen pár sekund stačilo na to, aby na mě opět křikla. "Ještě počkej! Skupina nových studentů musí projít povinnou prohlídkou školy. Kvůli jedinému opozdilci nebudeme dělat nové kolo, takže si svou skupinu budeš muset najít."
"A....ha. A nevíte, kde by v tuhle chvíli mohli být?" zeptal jsem se opatrně.
"Mám snad na čele vyrytý nápis Sledovací kamera??! obořila se na mě.
"Ne.... pardon." povzdechl jsem si a rozhlédl se kolem sebe. Ženě došlo, že by se i se stěnou dorozuměla lépe a rozhodla se mě zbavit tou nejrychlejší možnou cestou. Zvedla se ze židle a rozešla se hlouběji do útrob zařízení.
"Máš štěstí, že jsem dneska v jakž takž dobré náladě." zamumlala a naznačila, abych šel za ní. V dobré náladě? Jestli je tohle dobrá nálada, tak tu špatnou nechci nikdy vidět, pomyslel jsem si a mlčky ji následoval. Cestou jsme nenarazili ani na jednoho studenta, což mě trochu překvapilo. Tohle nápravné zařízení bylo vyhlášeno tím, že tady končí samí násilníci, vrazi a další beznadějné případy. Nebylo možné, aby nás tady bylo tak málo, abychom nikoho nepotkali, když tu podle povídaček přijíždějí i cizinci. Chvíli jsem přemýšlel nad možným vysvětlením, dokud mě nevyrušil náraz do ženy, která mě vedla neznámo kam. Ta se jen otočila se stejně znechuceným výrazem, jako když jsme se viděli poprvé, a pohledem sklouzla k další ženě, který byla na rozdíl od ní nejméně o let starší, ale nevypadala, že by bylo radno si s ní zahrávat.
"Omlouvám se za vyrušení, vedu vám toho opozdilce." zabrblala a na ni mírným žduchnutím mě předhodila celé skupině jako maso do lví klece. Jen tak narychlo jsem se podíval po lidech kolem mě a k mému překvapení i radosti vypadali celkem normálně. Čekal jsem nějaké delikventy potetované od hlavy až k patě s nosem rozpíchaným nejméně osmi piercingy, cigaretou v puse a kilem heroinu po kapsách, ale viděl jsem pravý opak. Je pravda, že pro až takové extrémy jako v mých představách bylo tohle zařízení docela drahé, i když na to nevypadalo, ale ani tak jsem si ještě nemohl oddechnout, protože jsem neviděl zbytek ubytovaných. Druhá žena se na mě pousmála, poděkovala sekretářce a něco si zapsala do svého bloku do kolonky pod mým jménem.
"Tak ještě jednou zopakuji poslední informace, abys byl aslespoň trochu v obraze." obrátila se ke mně čelem a začala s výkladem. "Opuštění nápravného zařízení bez souhlasu ředitelky je přísně zakázáno a každý, kdo by se o to jen pokusil, bude náležitě potrestán. Koupelny jsou v každém pokoji, takže nechci slyšet výmluvy typu: Zrovna se jdu umýt a to hlavně po jedenácté hodině v noci. Nikdo vás tu nebude obskakovat, ani vám váš pobyt ulehčovat. Účast na vyučování je jako ve všech ostatních školách povinná a vaše nepřítomnost bude omluvena pouze tehdy, když nám podáte přesvědčivý důvod. Pokud někdo trpí alergií, nebo si způsobí nějaký úraz, bude mu k dispozici ošetřovna v přízemí. Jsou to tmavě červené dveře na konci chodby, neměli byste je minout. Po prostorách školy je dovoleno nosit jen oblečení tmavých barev, což znamená černou, šedou, hnědou a tak dále. Žádné barevné výlevy, na to jste měli tábory. Přísně zakázány jsou i ostré předměty, kterými byste mohli zranit jak sebe, tak i někoho dalšího. Každý kdo poruší jakékoliv pravidlo tohoto zařízení, bude potrestán a právě abychom zamezili výmluvám, že jste nebyli seznámeni úplně se všemi pravidly, máme na každém pokoji vytištěnou verzi. Pokud se budete nudit, bylo by dobré si ji co nejdříve přečíst." dokončila obecné seznámení se situací a přešla k velké krabici s nápisem Nebezpečné věci. Celá skupina se na ni nechápavě zahleděla a čekala od učitelky nějaké vysvětlení.
"Poslední částí prohlídky je ubezpečení se, že nikdo nebude ohrožovat klid tohoto zařízení. Sem Hoďte veškerou elektroniku, zbraně, chemické výrobky jakéhokoliv typu a podobné věci." kývla hlavou na blonďatou dívku přede mnou, aby přistoupila k bedně a vzdala se svých věcí, které ji spojovaly s venkovním světem. Řada se pohybovala celkem pomalu, až konečně dostalo i na mě. Zadíval jsem se na hromadu mobilů, Ipodů, laků na nehty a dokonce i malých kapesních nožů. Zhluboka jsme se nadehl a nechal svůj pár měsíců starý Samsung spadnout mezi ostatní nepovolené předměty. Jak si stejně můžou být jistí, že někdo nemá třeba dva a jen o tom neřekl. Když už se dělá taková věc, měli by alespoň lidi nějak prohlížet. Pochybuju, že se každý vzdá nějakého nože jen proto, že mu nějaká stará paní ukáže na krabici...
"Scusa (italsky "promiňte"), kdy dostaneme svoje věci zpátky? Chápu, že se tu nedělaj výjimky, ale já bez poslouchání hudby neusnu. Na tom přece není nic nebezpečného, ne?" ozvala se blondýnka se sluchátky kolem krku, která přišla o věci jako první z celé skupiny.
"Na poslouchání hudby není opravdu nic moc špatného, jenom se chceme ujistit, že je vše podle stanovených pravidel. Koncem týdne byste všichni měli dostat alespoň část svých věcí zpátky." usmála se na nás typickým učitelským stylem a ukázala na dveře za sebou. "Za těmito dveřmi je společenská místnost, kde se konají různé akce, jako například dnešní začátek nového školního roku. Ostatní studenti už by tam měli být, tak si pospěšte, ať nepřijdete pozdě." sdělila nám poslední informaci a bez dalšího zdržování odešla. Všichni jsme stáli na místě a nikomu se nechtělo udělat jakýkoliv pohyb. Naši menší hru s názvem Kdo se pohne jako první, prohrál přerušil až hnědovlasý kluk s brýlemi, který vypadal stejně starý jako já a rozhodně nevypadal na to, že by mohl udělat něco, co je v křížku se zákonem. Jediným tahem otevřel široké dveře a bez váhání vešel dovnitř. My ostatní jsme ho po chvíli napodobili a zašili se někde do kouta, kde jsme nebyli nikomu moc na očích.
Za pár minut vešla na menší pódium ředitelka internátu držíc bezdrátový mikrofon v levé ruce. Všem popřála hodně štěstí do následujícího roku a znova zdůraznila několik základních pravidel, kterých se všichni do jednoho musíme držet. Na závěr nám jen oznámila zbytek dnešního programu a ladnou chůzí odkráčela co nejrychleji pryč. Celá naše skupina "nového masa" vyklouzla z místnosti mezi prvními a všichni jsme se rozprchli do různých míst. Já a několik dalších kluků jsme skončili na místě, které by se před několika lety dalo pojmenovat jako hřiště. K naší smůle jsme brzo zjistili, že na tomhle místě se shromažďuje nejméně 70% studentů, takže jsme začali hledat jakýkoliv únikový východ, každý sám za sebe. Já si šel sednout na jednu z laviček na tribuně, abych se mohl nenápadně porozhlédnout po ostatních studentech. Do většiny z nich bych opravdu nikdy neřekl, že by mohli skončit na takovém místě, ale pořekadlo Nesuď knihu podle obalu, mi taky nebylo cizí. Soustřeďujíc se na nenavazování očního kontaktu jsem si prohlížel jednoho studenta za druhým, abych si alespoň předběžně určil, komu se vyhýbat jako čert kříži. Celkem jsem našel 15 adeptů a zkoušel si zapamatovat jejich obličeje.
"Co tady očumuješ ostatní, bažante?!!" křikla na mě černovlasá dívka a se zlomyslným úšklebkem zamířila přímo ke mně. Nemohl jsem se jen tak zvednout a utéct pryč, a tak jsem zůstal sedět na místě a modlil se, abych vyvázl živý. "Co ti je? Nenaučili tě mluvit, bo co?!" usmála se a naklonila se směrem ke mně.
"Naučili." odpověděl jsem trochu tišeji a snažil se vyhnout očnímu kontaktu.
"A čumět do očí mi začneš, až tě poprosím, nebo jak to u tebe doma funguje?!" opřela si nohu o lavici těsně vedle mě a skřížila ruce na prsou. Patrně ji to bavilo. Donutil jsem se zvednout hlavu a podíval se jí do tmavých očí. Nevypadala, že by mě chtěla zmlátit, nebo něco podobného, ale raději jsem nezkoušel dělat žádné prudké pohyby. "No vidíš, že to jde." usmála se na mě a natáhla ke mně ruku. "Jsem Nana, ty?"
"Gillbert...." vysoukal jsem ze sebe překvapeně, protože ještě před chvílí by každý hádal, že odejdu minimálně s velkým monoklem na tváři. Slabě jsem ji stiskl ruku a hned zase pustil.
"Bléé, moc složité, budeš prostě Gill, ok?" posadila se vedle mě a se zájmem si mě prohlédla. "Hmm, ještě nemáš sledovací náramek, co? Být tebou, užiju si poslední chvilky zbývajícího soukromí, než skončíš jako všichni ostatní."
"Sledovací co?? O tom jsem nic neslyšel ani nečetl." na chvíli jsem zapomněl na své obavy z neznámé osoby a rozhodl se, že zkusím zjistit o tomhle místě co nejvíce informací.
"A co bys čekal? Myslíš, že by tu někdo se zdravým rozumem dal svoje děcko, kdyby věděl všechny detaily o tomhle žďorbu?" mírně zvedla ruku, na které byl připevněn kovový náramek s blikajícím zeleným světýlkem. "I když jak nad tím tak uvažuju, i kdyby věděli všechno, myslím, že by tě tu stejně dali. Tohle není žádná rekreace. Je to něco jako cirkus, až na ten detail, že nejsi divák, ale to zvíře v kleci." dodala velmi vážným tónem, až mi přejel mráz po zádech. "No ale dost tohohle nudnýho žvanění. Sice je fakt, že zdání klame, ale ty mi nepřipadáš jako zločinecký typ. Za co tu seš, nevrátil jsi knihu do knihovny?"
Nemohl jsem říct, že jsem byl odsouzen za něco, co jsem nikdy neudělal. Alespoň ne hned teď. Nikoho tu pořádně neznám a zatím nevím, komu můžu bez obav věřit, že mě nepodrazí.
"To je jedno." zavrtěl jsem hlavou a doufal, že pochopí moje rozhodnutí nikomu se zatím moc nesvěřovat.
"No, dělej, jak myslíš, ale pamatuj si, na nic velkýho si tady nehraj, protože tady tě učitelé před ostatními chránit nebudou. Tady si budeš muset vyžrat všechno, co sis nadrobil." pronesla to tak klidným hlasem, jako bychom se bavili o počasí. Nechápal jsem, proč mi dává takovéhle rady a proč se semnou vůbec baví, ale byl jsem si jist, že i když vypadá, že se tu může bavit s kýmkoliv chce, aniž by jí někdo řekl půl slova, já na rozdíl od ní tady nemám čanci sám přežít. "Možná se ti to zdá jako konina, ale tady si to odskáčeš, i když nic neuděláš." pokusila se vysvětlit své předchozí varování, což už jsem stejně pochopil při jejím prvním pokusu. "Vidíš ty týpky u pokažené fontány? Podle toho, co jsem slyšela, by jim nedělalo problém ti ukázat, jak to tady chodí. A to mám na mysli tu bolestnější část." upozornila mě, abych si to čistě náhodou nepřevedl špatně a nepřiběhl za nimi s úsměvem na tváři.
"Proč já?" povzdechl jsem si a nenápadně se na ty dva u fontány podíval.
"Jak jsem řekla. Už podle vzhledu vypadáš na zajímavou kořist. Na takovéhle místo jsi až moc roztomilý. A lidi jako ty tujsou na ráně jako první. Proto mám pro tebe návrh." vyhoupla se na nohy a stoupla si proti mně.
"Návrh?" to slovo mě trochu znepokojilo, ale i tak jsem chtěl vědět, o co jde.
"Yop, já se postarám o to, aby tě tu hned první den nezmlátili, a ty mi budeš dělat něco jako poskoka. Na rozdíl od minulého roku nemám tolik času, a tak by se mi menší výpomoc hodila. Dávám slušný plat, ne?" široce se na mě usmála a trpělivě čekala, co jí na to odpovím. Na jednu stranu jsem nechtěl nikomu dělat ochočeného pejska, jelikož se to vždycky zvrtne v krutý režim, ale představa, že by mě každodenně někdo mlátil a bůh ví co ještě, mi taky nepřišla zrovna lákavá.
"Fajn, ale nebudu ti dělat cvičenou čivavu." stiskl jsem jí ruku na důkaz stvrzení naší dohody.
"Čivavu?" mírně naklonila hlavu na stranu a hned na to se rozesmála. "S tebou nuda asi nebude, co? Ale fajn, i když bys mi měl být vděčný, co pro tebe dělám, líbat mi nohy a nepokoušet své štěstí, možná by se dalo nějak částečně slíbit, že na tebe budu brát ohled." mrkla na mě a pustila mou ruku ze spíše chlapského sevření.
"Částečně..." zopakoval jsem si pro sebe a zahleděl se na své zápěstí představujíc si, jak se na něm za chvíli houpe nevzhledný a hlavně pofiderní náramek.
"Ale no tak, není ti trapně? Takhle krutě získávat pracovní sílu? Ještě mu způsobíš trauma hned první den." ozvalo se těsně za námi. Oba jsme se hbitě otočili za arogantním hlasem, který patřil klukovi s hnědými až možná malinko načervenalými vlasy.
"Nevtírej se, o tebe a tvoje kecy nikdo zájem stejně neprojeví, tak proč tu marníš čas a nejdeš se raději někde bodnout?" obořila se na něj má nová.... kamarádka?
"Já a vtírat se, ale no, proč tak ošklivá slova? Dala ses snad na dovážení sarkasmu z toho tvého orientu? I já mám snad právo přivítat nového odsouzence, ne?" přešel k nám a podal mi ruku. "Jsem Will, a ty?" přátelsky se na mě usmál a vyčkával na mou reakci. Moc dlouho jsem se raději nerozmýšlel a stiskl mu ruku v přátelském gestu.
"Jsem Gill." pokusil jsem se pousmát.
"Jaká pěkná náhoda. Will a Gill! Krásně se to rýmuje, nemyslíš, Naninko?" zazubil se na černovlasou dívku, která pomalu rudla vztekem. Chytla mě za zápěstí a přitáhla k sobě.
"Padej! Můj majetek!" zavrčela a táhla mě co nejdál od hřiště. "Je tu už moc lidí, najdem něco méně lidnatého a hlavně méně otravnýho.." dodala a pokračovala v chůzi pro mě stále neznámými prostory. Ještě jsem se stihl podívat za sebe s úmyslem se Willovi omluvit alespoň na dálku, ale i když se mi povedlo zaměřit svůj zrak přímo na to místo, kde jsme všichni ještě před chvílí stáli, nikde jsem ho už neviděl.
